Román Krev jsem psal rychle. Neměl jsem žádný přesný plán. Snažil jsem se popsat duševní stav úředníka, kulturního pracovníka, který po listopadu 1989 zjistil, že je odepsaný, odstavený; jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu, ale také v poznání, že se stal starcem. Nejprve ho samotné zestárnutí začne zajímat, má k němu takový zvláštní vztah. Je pro něho důvodem, aby byl naštvaný na mladé lidi, i na příbuzné, kteří ještě nejsou na jeho platformě. Pochopí, že jeho vztahy se ženami byly nedorozuměními, a má radost, že sex už ho navždy vysvobodil ze svých ostnů. Přehodnocuje také pracovní stránku svého života. Byl ideologem a nemůže se smířit s pocitem, že dělal nějaké chyby. Komunistický režim považoval za normální, stabilní, nevyvratitelný. Nová doba, jaro 1990, zaútočí na jeho iluze a starý pán přeci jen zapochybuje, a i to jen částečně, o svém životě a zaměstnání, kde jeho povinností, ale i radostí bylo budování slovenské kultury. Neměl nejmenší pochybnosti o tom, že naše kultura je v pořádku, nechápal, k čemu nám revoluce byla. Tyto tíživé úlohy jsou v románu propleteny – aspoň jsem se o to snažil – „lyrickými“ pasážemi, příjemnými sny, vzpomínkami na dětství. Ale pochybnosti jako rakovina hlodají kdysi silného muže.
Rudolf Sloboda