Formálně průzračné verše, jimiž Tomáš Jacko ve své sbírce suverénně žongluje do všech stran, přibližují laskavě krutý svět, který se zdá být až děsivě přítomný. Hlavně ale budí dojem maximálně prožitého. Je to hra, nebo to není hra?
Tomáš Jacko je znám jako brilantní překladatel poezie, jemuž pokořování básnických forem a boření mýtů je spíš rozkoší než bolestnou výzvou. A čtenář se tak nyní může cítit až zaskočen, když se u tohoto autora dostane tak blízko, tak na dřeň „lyrickému subjektu“. Nechtěli bychom prožít to, co autor předestírá, že se stalo a děje. A přitom palčivě, skoro v obavách pociťujeme, že je to všechno — krom toho, že je to hezky napsáno — možná taky pravda. Všeobecná skepse, velmi hořká ironie a černočerný humor jsou jenom oděvem této poezie. Svlečená stojí před námi děsivě zranitelná, a přitom zavazující. Zavazuje odpovědností k přečtenému i k prožitému.