Kniha Slepí málokdy spojuje v harmonický celek dvě protilehlé sféry: text, působící jako nástroj verbálního vyjadřování skutečnosti, a fotografii coby médium neverbální povahy, která skutečnost zachycuje.
Každé z osmdesáti jazykovo-obrazových zastavení, z nichž publikace sestává, přitom poukazuje na problematičnost a nejednoznačnost jazyka i fotografie jako prostředků komunikace a popisu reality. Ne každou větu lze číst jen jedním způsobem, ne každá ústní promluva odpovídá jednoznačnému písemnému vyjádření. Fotografie mohou text ilustrovat, ale i zamlžovat, vysvětlovat, ale i transformovat. Na knihu Slepí málokdy lze jistě pohlížet jen jako na sbírku jazykových rébusů a hříček nebo pouze jako na soubor uměleckých fotografií. Především se však jedná o dílo, které dokládá, že verbálním i neverbálním vyjadřováním skutečnost nejen popisujeme, nýbrž i vytváříme, a že jazyk i fotografie jsou nám v obou těchto ohledech velmi nedokonalými nástroji.


Z předmluvy Tomáše Hanáka
„Okouzlení. Oko-uzlení. Lačnost po další stránce. Hádanky! Věc, která – po čertech – zavání dětstvím. Psí zvědavostí, která se u lidí s přibývajícím věkem a důležitostí obvykle proměňuje ve shovívavé pousmání. A teď se to vrátilo – hurá! ...“