Ve svém novém románu „Stíny tančícího v závoji mlhy (Devadesátá)“, laureátu mezinárodní literární soutěže „Nejlepší kniha roku – Německo 2023“, který je pokračováním románu „Budiž tma (Osmdesátá)“, autor kreslí linii chápání událostí a osudů lidí, pro něž devadesátá léta minulého století připadla na období formování se, zrání a zápasu s odcizením nadcházející doby, doby vzpoury živlů, zkázy starého světa a krutosti světa vznikajícího. Co čeká na tyto lidi – temné časy, „noční můra nekonečné, bezbřehé přítomnosti, věčnosti bez minulosti a budoucnosti“ nebo tvrdá a trnitá, ale jasná cesta vykoupení, vedoucí přes soucit k duchovnímu znovuzrození? Co je správné udělat: zůstat pokorně stranou běhu událostí, v rozjímavém klidu estetizovat amoralismus dějin, vymanit se z kypícího hérakleitovského proudu nebo se pokusit zuby hlodat železo tohoto světa, aktivně vzdorovat okolnostem v boji za právo na svobodu? Měl by člověk cítit míru v boji proti zlu, aby se vyhnul dopadu neúprosných zákonů dialektiky, a kde je táto míra? Co je podstatou člověka – hledání cesty z mezí, svobody, která je primárnější než bytí, nebo poslušnost stínu tančícího v závoji mlhy, chvějícího se odrazu cizí vůle? Vůle dominující skrze ontologický strach, který dává vzniknout tomu nejhnusnějšímu, co v člověku existuje — krutosti. Existuje nějaké ospravedlnění pro tuto krutost? Nesmiřitelný boj protikladů, hledání hrdiny jejich smyslu ve smutku, v utrpení, ba i ve smrti, nadcházející zbožštění Veřejné Prospěšnosti a krvavé války s vlastními odrazy, v lomu vědomí různých lidí – milujících a nenávidících, vážících si přátelství a bojujících, poznávajících svět a utíkajících před životem – to vše v románu Sergeje Zacharova "Stíny tančícího v závoji mlhy (Devadesátá)".