Román básnířky a prozaičky Boženy Správcové se vyznačuje hravostí, svižným vyprávěním a dobře odposlechnutými dialogy; autorka i tentokrát ohledává hranice dobra a zla, a zároveň staví čtenáře před otázky, na které není, nesmí být, jednoznačná odpověď.

Byl by to černý román, kdyby jeho temnotu nerozhánělo světlo na různé způsoby darované, a také humor, třebaže ne vždy laskavý. Příběhy ne-lidí se v knize prolínají a střetávají s osudy lidskými. Popsaný život člověkodlaka – vlka, který se za úplňku mění v člověka a postupně si během svých každoměsíčních proměn prožije období puberty, dospělosti a časného stáří – je bizarní nadsázkou jen na první pohled: ve skutečnosti zrcadlí naši každodennost, byť trochu přízračně, asi tak, jako Měsíc zrcadlí sluneční svit. Bystré dlačí smysly a hrdinova neobeznámenost s našimi myšlenkovými prefabrikáty nás nutí naslouchat příběhu se zvýšenou pozorností a znovu hmatat po významu slov, jejichž obsah i dosah často podceňujeme.