Zu je učitelka klavíru. Bydlí v jedné z těch neobyčejných vil v ještě neobyčejnější bratislavské ulici jménem Palisády. Ta vila je celý její svět. Řekneme-li, že Palisády jsou ulice, pak se vystavujeme smrtelně nebezpečnému zjednodušení.
Snad hranice světů, město ve městě. Nejpravděpodobněji však nenápadná živoucí tepna metropole. Žilka plná krve, bez obchodů a lákadel obchodních tříd, zato však plná magie i konvenčního realismu, stačí neobratně přitlačit a vzdechy vzrušení i pouhé dýchání přestávají existovat. To jsou Palisády, do nichž je zasazeno vyprávění o Zu a jejích přátelích.
Zu je slepá, to jen tak mimochodem. Funkcionalistickou vilu, jejíž tvary zná Zu zpaměti, by rád přeměnil na prosperující hotel Alte. Je totiž developer, to jsou ti, kteří něco rychle koupí, aby za rohem totéž se ziskem prodali. A jak už to tak bývá, Zu se do Alteho zamiluje. Katastrofa, anebo alespoň zápletka je na světě.
Lavrík je mistrem vyprávění. Divoká fantazijnost jde ruku v ruce s moderním jazykem a schopností rychlých (filmových) střihů. Autor je tvůrcem soudobého jazyka, aniž by vypadl z děje a slova by se mu zaškrtávala v masomlýnku nekontrolovaného automatismu. Slovenská kritika se shodla, že Lavríkův román je především poctou slovenštině. Český čtenář má unikátní příležitost – číst knihu, kterou do „bratrského“ jazyka převedl sám autor. Jak prohlásil, tak naposledy, protože překlad pro něj byl psaním „nové knihy“. Zu je slovenský román, který můžeme číst česky v původním znění.