V japonštině existuje krásné poetické slovo pro osluněné, sluncem ozářené místo – hinata. Tato sbírka, završení volné básnické trilogie, kterou Luděk Čertík rozvinul v knihách Mnohé řeky a Poslední divoké objetí, touží čtenáře a čtenářky na takové slunečné místo přenést, cosi z pobytu na slunci, jenž chápe jako metaforu pozemské existence ve všech jejích barvách a tóninách, zprostředkovat. Básně, které ji spoluutvářejí, se obracejí ke slunci, středu všeho živého, v jeho nejrozličnějších podobách – od hřejivého dotyku slunečních paprsků na obnažené paži po záři, kterou nás oslňují naši nejbližší. To vše ve snaze ukázat, jak dalekosáhle slunce do našich životů zasahuje, jak je nám kosmicky, tělesně i duševně blízké.