Křehce lyrické verše ze sbírky Věci, co by mohly vzplát Simony Rackové jsou zároveň i sytými a houževnatými svědectvími o každodenním soukromém autorčině životě. Na jedné straně zde uhadujeme běžné "banální" úkony a činnosti, které však na straně druhé vždy nějak odhalí svou skrytou poetickou hloubku a váhu. Jízda autem, úklid, loučení, tanec... Tvary reality jen uhadujeme, básnířka nám je odkrývá svým osobitě vypracovaným způsobem, sekvencemi obrazných lyrických náznaků, faset, záznějů. Skutečnost zde má zastřenou, avšak naléhavou podobu. Jde o poezii vyzrálé autorky, pro niž je podstatná metafora ohně jako obrazu skrývajícího v sobě ustavičnou přeměnu či nestálost věcí, událostí, světa i náš mizející charakter pobývání. Svět, přírodní vjemy, vlastní tělesnost, lidské vztahy, další vrstvy skutečnosti a její ustavičně se nabízející tajemství sálají a vyvěrají na povrch jako láva. Sálavou lávou či hřejivým ohněm pak probleskují záchvěvy životních jistot, ale i letmé předzvěsti toho neznámého, co čas dříve či později přinese.