Námořní historie 19. století zůstává českému čtenáři poměrně skryta, až v západních zemích stále budí značný zájem. Právem. Tehdy mořím a oceánům vládla Velká Británie, jíž se i v tomto ohledu snažila vyrovnat ambiciózní Francie, poněkud zaostávalo Rusko, ovšem i tak na moři velmi silné, ale po r. 1861 se rychle vzmáhal vojensko-námořní potenciál Itálie a o několik desetiletí později i Německa a Japonska… Avšak největší zájem tuzemských příznivců námořní historie přelomu 19. a 20. století se upírá k c. a k. Válečnému námořnictvu Rakouska-Uherska, v němž ostatně sloužilo i mnoho českých mládenců. Jednou z mála možností, jak tedy českému fanouškovi námořní historie přiblížit maritimní historii 19. věku, je poodkrytí rozvoje námořních sil habsburské monarchie po r. 1866. Královéhradecký autor Milan Jelínek toho využil a připravil u nás ojedinělou knihu, v níž se soustřeďuje jednak na vývoj vojensko-námořní techniky, politické pohnuty tohoto vývoje, technologické možnosti říšských loděnic a personální záležitosti rakousko-uherských námořních sil, jednak na vzmach námořního vojenství sousedního Italského království, a nemohl si nepovšimnout ani zásadního progresu vývoje lodí, lodních zbraní, konstrukčních materiálů, pohonných soustav a výstrojních náležitostí ve válečných námořnictvech Velké Británie, Francie a Ruska. Ti, kdo mají zájem o hluboký vhled do kapitoly námořního vojenství na Jadranu, napsané v l. 1857–1897, budou jistě spokojeni.