Kde je ta pomyslná hranice, kdy se z lásky stává závislost a ze závislosti nikdy nekončící bolest? Jak se má člověk vyrovnat s těžkými životními ranami, když nemá nikoho, kdo ho silně obejme a řekne: „Zvládneme to – jsem s tebou“?
Pro většinu z nás je jedinou jistotou rodina. Rodina jako přístav, kam se můžeme vrátit. Vždy by měl někdo pro někoho existovat. Láska pro lásku i žal pro žal. Ale co když nic takového na světě není?