Dutkova próza je vášnivým příběhem o hranicích mezi lidskou civilizací a divočinou, o hranicích mezi podivnou, nikdy nekončící spletí lidských příběhů a živlem přírody, o vratké hranici mezi touhou i strachem ze smrti a neúprosně postupujícím požárem buše ničícím vše živé. Je to i příběh vzdoru, kdy raději volíme riskantní útěk do hrdého exilu než ponižující přijetí předem stanovených podmínek, idejí a ochranných zbarvení. Román se stal doslova mimořádnou literární událostí a Edgar Dutka za něj nečekaně, avšak plným právem získal ocenění nejvyšší – Státní cenu za literaturu.