Monografie líčí příběh sumerského města Uru na počátku 3. tisíciletí před naším letopočtem (zhruba 2900–2700). V rámci bádání o vzniku jednoho z nejstarších státních organismů v dějinách lidstva – prvotního státu starověké Mezopotámie – podává autor svědectví o kritické fázi jeho sociálního vývoje. Právě na počátku třetího tisíciletí totiž obyvatelé Uru, nástupnického státu civilizace pozdní kultury urucké (3500–3200 př. n. l.), v jejímž rámci v Mezopotámii nejstarší tamní stát, organizované náboženství a první vědy a umění vznikly, rozhodovali o tom, zda se zdejší státnost udrží při životě, či zda zanikne bez náhrady, jako se to přihodilo v rámci jiných civilizačních komplexů. Autor pracuje s historickým dokladovým materiálem – psanými texty, archeologickými zjištěními a rozborem pramenů obrazové povahy. Na jeho základě pak zachycuje způsoby, jimiž urské elity pracovaly s hmotným a duchovním dědictvím civilizace urucké. Jejich činnost totiž určila soustavu souřadnic, na nichž se starověký mezopotamský stát vyvíjel po tři další tisíciletí své existence.