Další román autora úspěšné autobiografické knihy „Houština“ a předsedy Asociace spisovatelů zachycuje příběh muže středního věku, odehrávající se v devadestých letch, na konci druhého tisíciletí.
Tento muž definitivně opouští břehy mladosti, ztrácí svou imaginaci, vstupuje do proudu…
Druhý břeh však zatím nelze dohlédnout.
Tkáň rakovinných nádorů se prý v mnohém podobá tkáni embrya…
Už jsem si dlouho nekoupil ten černý, falešný kaviár. Jen tak… Když německý wehrmacht okupoval v roce 1939 Prahu, první české slovo, které se naučili Němci, bylo: Šlehačka. V padesátých letech podával jeden náš český lékař LSD ve šlehačce, dával to přátelům, známým umělcům i normálním lidem. Vincenc Makovský i ostatní výtvarníci produkovali v tom mezistavu prakticky stále stejné, pro sebe typické kresby, jenom to bylo o trochu barevnější. Největší překvapení nastalo u výtvorů lidí, kteří s uměním neměli nikdy nic společného.

Stvořili díla oslnivé krásy, originální portréty a abstraktní obrazy plné imaginace. Po několika hodinách je prozření opustilo… Občas se sezení nepovedlo. Vyplavilo se něco z podvědomí, zasutá, zapouzdřená vzpomínka, teď se v plné síle zpřítomnila a její latentní energie prosákla všechno kolem. Zdivočelé, zděděné formace… Jeden člověk takhle málem zešílel.
Měl pocit, že ho pronásleduje, že ho na životě ohrožuje kuchyňská židle.
V dětství jsem měl loutkové divadýlko. Nejraději jsem měl Smrt a Kašpárka. Jednoho dne jsem to nevydržel a prohodil jsem jim hlavičky.