V tvorbě Miroslava Salavy se snad nenajde jediná báseň, která by nekončila zmařenou pointou - ve smyslu zmar, marnost, beznaděj, nicota. Není to ovšem žádná dekadentní póza, natož pak samoúčelné veršování. Ačkoliv přečasto hauzíroval ve své tvorbě se smrtí, poezii potřeboval k životu víc, než cokoliv jiného. Svoji poezii intenzivně prožíval do morku kostí, do poslední hořké kapky blínu prýštící z napsaných slov. "Říká se, že jsou mé básně temné, jako víko od rakve. Prostě mám takový životní pocit. Všude se dá křepčit a šklebit, ale na jásání ve mně místa jednoduše není, to nechávám jiným."