Václav Maxmilián stejně jako v prvotině Meziměstí (Host, 2016) i ve druhé sbírce Pobřeží tematizuje rytmus města, jeho zvuky i jeho vůně. Zdánlivá reálnost obrazů přechází do snění, vybízí k putování po jiných krajinách, místech – kdy se třeba z jednoho pohledu do zahrady dostáváme k prvotnímu poznávání světa či ke vzdálené vzpomínce. Jsme zamilovaní a zároveň oscilujeme na hranách blaženosti stejně jako opuštění (oddíl Triste). Pohybujeme se ve světech splývavých a amorfních, plyneme v proudu vědomí.