Pernambuco zní jako zaklínadlo. Země z dávné dětské četby, daleká a znepokojivá. Když se to slovo rozkmitá, zaslechneme třeba Nabucco, trabuko… V kouři doutníku se zjevují siluety z vybledlých fotografií, probleskují příběhy. Nebo to snad není kouř? V očích pálí velejemný písek: Ó Fato! Ó Morgano! Básnická sbírka roste z hloubi Wernischovy obraznosti a jeho svět se před vnitřním zrakem proměňuje: tragické se stává groteskním a naopak, přelud bolestnou vzpomínkou a naopak… Tento pohyb je neustálý. Dobrodružství četby je zdá se nevyčerpatelné: Dívám se na kotvící lodě. Na zádi jedný z nich čtu jméno, který se mi líbí: Pernambuco. Zahazuju lampion a jdu si promluvit s kapitánem. Za chvíli jsem v podpalubí a hážu do kotle uhlí. Tak tedy Pernambuco! Ráno vyplouváme do Recife.