Kutnohorský Oslošachtecký mlýn, o kterém je v kronice (či románu?) autorky řeč, má velmi letitou tradici, sahající snad i do raného středověku. Fastrovi jej koupili v roce 1836 a Marie Vondrová-Fastrová zachycuje události v podstatě až za jejich, Fastrovy, éry.
Přiznám se, že když jsem onu krásně knihařsky i graficky vybavenou publikaci otvíral, očekával jsem pohodové, poněkud „uspávající“ vyprávění o životě mlynářském – pana otce s fajfkou, pracovité panímámy a čeledíny, dovádivé děvečky, sečtělé a moudré stařešiny rodu...
A to už vzhledem k fotografiím zřejmě většinou hluboce věřící rodiny Fastrových, která držela pohromadě, kde bylo patrné, jak se všichni rádi měli. Ovšem už po prvních kapitolách bylo vše jinak. Fastrovic byla i rodina řádně podnikavá, pracovitá, lidé plni emocí. A tak v často i napínavém ději se s jejími členy vydáváme třeba až do Ameriky, řešíme události velice dramatické, kdy mlýn vzkvétal, ale i hrozil úpadek a zánik.