V trojici Pechových nových próz vystupují antihrdinové, pro něž se život stává nepřehledným labyrintem, a tak se jím buď nechají vláčet ze dne na den, od jednoho náhlého vznětu k druhému, jako pubertální protagonistka dvoudílné novely Simona a brambůrkový princ, nebo se uzavírají do světa často bizarních simulaker, což platí nejen pro hlavní mužskou postavu zmíněné prózy, psychicky narušeného Danečka, ale i pro vypravěče z textů Ohromně vtipná videa a V těsné blízkosti. Ztráta perspektiv, rozpad vztahů, strach ze života a nevíra ve smysl osobní angažovanosti v něm a z toho plynoucí vnitřní emigrace na privátní ostrovy, které však na rozdíl od toho Robinsonova s bohatou vegetací, nabízejí spíše jen skálu a hrstku plevelu... to jsou stručně řečeno elementární stigmata poznamenávající každého z nich.
Prózy Miroslava Pecha jsou dynamické a jazykově úsporné. Charakteristická je pro ně i nevtíravá, spontánní ironie, potažmo sebeironie, která je posouvá do nadčasovějších dimenzí.