V desetiletí napoleonských válek vyplněných taženími a bitvami nenajdeme proslulejší a barvitější postavu než byl maršál Michel Ney. Za jednu z prvních bitev dunajské kampaně roku 1805, která skončila v jasu slavkovského slunce, dostal titul vévody z Elchingenu, za to, co dokázal během tragického ústupu z Ruska roku 1812, obdržel titul knížete Moskevského, největší ocenění mu ale dali sami vojáci, když jej nazvali Nejstatečnějším ze statečných.

Octave Levavasseur, jehož paměti právě držíte v rukou, byl po většinu svojí vojenské kariéry Neyovým pobočníkem, což se samo o sobě rovnalo vyznamenání a uznání odvahy, neboť maršál chtěl od svých důstojníků totéž, co od sebe, a mnohdy šlo o smrtelně nebezpečné akce. V jeho memoárech proto najdete příběhy dramatické a poutavé.

Z hlediska vojenské i politické historie napoleonských válek jde navíc o svědectví mimořádně cenné, neboť jejich autor dotváří psychologický profi l Neye nejen ve chvílích bojů, ale i v klíčových dějinných okamžicích, v nichž tento muž donutil Napoleona k abdikaci a o rok později jej doslova dosadil zpět na trůn. Vděku se mu za to dostalo málo a osudové rozhodnutí v květnu 1815 pak stálo Neye život… Levavasseur mu byl tehdy nejblíže, a třebaže se netají láskou i oddanosti ke svému maršálovi, neskrývá kritické výhrady k tomu, co Ney udělal…

Octave Levavasseur ovšem zanechal i jiné svědectví. Je neméně klíčové, neboť dokládá přerod revoluční armády v císařskou, i změnu myšlení vojáků, kteří bojovali proti monarchii, až ji nakonec pomohli v jiném hávu vytvořit. Z hlediska našich dějin pak není rozhodně bez zajímavosti Levavasseurovo svědectví o bitvě u Austerlitz/Slavkova.