Podzim 1974 v hornickém Ashburnu na severozápadě Anglie… poslední podzim naší dětské nevinnosti. Jako třináctileté děti jsme podzim milovali. Noci jiskřící hvězdami nebo naopak zalité mlhou hustou tak, že by se dala krájet. Strašidelné historky o Halloweenu, upalování figurín za Noci Guye Fawkese, vidina Vánoc.

Když je vám třináct, toto všechno prožíváte ve stavu velkého vzrušení. Toho roku nás ovšem také sevřel strach; v Ashburnu začal s podzimem řádit vrah. Pod rouškou tmy, v té nejhustší mlze najednou číhal někdo, kdo si za oběť vybíral naše vrstevníky. Prakticky v každém městě se šušká o nějakém zabijáckém přízraku. U nás měla dávná legenda souvislost s uhelným dolem a červenými dřeváky.

A tehdy v čtyřiasedmdesátém jsme intenzivně přemýšleli, zda klapot, který v oné tragické době občas zazněl v mlze, s tímto přízrakem nějak nesouvisí