Obraz české poválečné avantgardy tak, jak je dnes tradován, se utvářel především na základě básnických textů a textů programového rázu. Doposud přehlíženou složkou dobového literárního života zůstala bohatá prozaická produkce let 1919–1924, na které se podíleli členové obou ústředních avantgardních uskupení Devětsilu a Literární skupiny. Antologie je pokusem revidovat kanonický výklad zvoleného období a představit širšímu publiku klíčové prozaické texty „povídkové epidemie“ raných dvacátých let. Antologie přináší povídky předních (V. Vančura, J. Wolker, L. Blatný, Č. Jeřábek ad.) i méně známých (M. Nohejl, K. Hradec, I. Suk, B. Vlček ad.) autorů z okruhu Devětsilu a Literární skupiny; většina povídek je dnes k dispozici pouze v dobových časopisech a hůře dostupných knižních souborech. Gesto umisťující do jednoho souboru umělce stvrzené autoritou kánonu společně s autory pozapomenutými a zapomenutými chce upozornit na linii umělecké prózy a na její klíčová témata, která se ukázala jako významná v následujících rocích. Pořadatelka souboru v předmluvě ve srovnávací perspektivě představuje obě avantgardní skupiny a následně se zaměřuje na hlavní principy a klíčová témata české avantgardní prózy. Předmluva přináší pokus o nový pohled na vztah ústředních opozic avantgarda × expresionismus, individualismus × kolektivismus v českém prostředí a na jejich manifestaci v prozaické tvorbě. Zvláštní pozornost je věnována motivu davu coby hlavní dobové manifestaci kolektivu, typologii individuálních postav z davu vyčnívajících (cizinec, vyděděnec ad.) a dobově příznačné figuře antropomorfizace. – Vychází za podpory Ministerstva kultury ČR.