Nový počin Jana Švankmajera je "příspěvkem k čekání na velký český román", čekání, které se v místní kotlině periodicky vrací, jako by snad onen "velký český román" měl být spásou veškeré literatury, a nakonec i nás "nebohých" Čechů samotných. V případě Švankmajera nemůže být větší ironie. Toto je kniha, která vznikla ze hry a nikoliv z ambice složit čtenáři k nohám literární dílo. Je to značně svobodný text, ale určitými parametry se románu skutečně blíží. Prvotní inspirace spočívala ve skupinové hře, kde se báseň jednoho autora převedla do jejího významového opaku. Vznikly tak tzv. "negativní básně", ale možná by bylo výstižnější použít termín "tonálně převrácené" básně. Na tomto hracím principu pak Švankmajer rozvíjí i svůj nový románový opus. Výchozím bodem je pro něj první díl nedokončené románové tetralogie Jeana Paula Sartra Cesty ke svobodě: Věk rozumu, který si jednoho dne náhodně vytáhl z knihovny.

Švankmajer "tonálně převrací" děj i postavy Sartrova románu - tam, kde je u Sartra muž, u Švankmajera je to žena a podobně. Výchozí situace i dilemata ale zůstávají kupodivu stejná jako v Sartrově knize: nechtěné těhotenství je středobod, kolem kterého se všechno točí. Rozhodnutí, zda si žena dítě ponechá nebo podstoupí interrupci, má pak vliv na celý další život. Sartrovou knihou i tou Švankmajerovou se vine otázka po míře svobody, která je nám na světě určena a jak tato svoboda nebo také její nepřítomnost limituje naše bytí. Švankmajer ovšem k otázce svobody přistupuje odlišně než Sartre i existencialismus vůbec. Svoboda mu rozhodně není výsledkem našeho osobního "projektu", ale je značně determinovaná. Dovětek k románu pak představuje hra s "ChatemGPT", takže i v současnosti vzývaná "umělá inteligence" tu dostane slovo. Negativní román se vymyká všemu, co lze v současnosti najít na "českém prozaickém knižním trhu" a vstoupit do něj lze hned několika překvapivými vchody…