Memoárový text výtvarníka Aleše Lamra pokrývá období od druhé světové války po současnost. Momenty ze soukromého života se v knize prolínají se vzpomínkami z oblasti výtvarného umění.

Lamr Popisuje například poválečná léta v Litovli, kde v prostředí dědečkovy keramické dílny získával první výtvarné zkušenosti. Vzpomíná na setkání s historiky umění, či s kolegy výtvarníky, zejména z Křižovnické školy čistého humoru bez vtipu, jejímž byl členem, s nimiž společně vystavoval. V knize jsou zaznamenány i okolnosti individuálních výtvarných projektů autora, například nástěnné malby v pracovně prezidenta Václava Havla na Pražském hradě. Z textu je zřejmé, že sklon k výtvarnému umění je pro Lamrovy rodovým stigmatem. Autor sám vstoupil na scénu české malby v první polovině šedesátých let, poté, co ukončil střední uměleckou školu a přestěhoval se z Brna do Prahy. V té době se nezávislé umění ještě netěšilo oficiální přízni, avšak Lamr se již tehdy začal profilovat a položil základy svého díla, které pak postupně rozvíjel. To se mu dařilo i v období normalizace, kdy omezeně vystavoval, a dokonce navštívil Spojené státy americké, což sám považuje za zlomový bod ve svém výtvarném projevu. Lamr ale nebyl prorežimním umělcem, udržoval i styky s disentem a výtvarníky, kteří vystavovat nesměli. Seznámil se tak oběma protilehlými oblastmi kultury a ve svých pamětech o tom podává důvěryhodnou zprávu. Plnou paradoxů, absurdit, humoru i zážitků truchlivých, jako je život sám.