Kniha Pavla Štichauera sleduje vývoj produktivity deverbálních sufixů -mento, -zione, -gione ve staré italštině (13.-16. století). Cílem bylo kvantitativně ověřit statistickými metodami hypotézy, které o produktivitě těchto tří sufíxů byly formulovány již dříve, a případně tyto hypotézy prohloubit. Autor ve své práci využil nejmodernější teorie o slovotvorbě (Corbinová, aj.) i o lexikální statistice (Baayen); pro statistické výpočty použil program zipfR (Baroni - Evert). Velmi pečlivě zachází rovněž s problematikou lemmatizace jednotlivých lexikálních tvarů, což je důležité zejména pro excerpce z nejstaršího období, charakterizovaného silně rozkolísaným pravopisem. Práce Pavla Štichauera je po všech stránkách vědecky přesvědčivá. Její přínos spočívá především v tom, že statisticky velmi přesně ukazuje jevy, které byly dosud popsány jen intuitivně. Nemalým přínosem je rovněž fakt, že pojmenovává celou řadu problémů, které je nutno mít při kvantitativním lexikálním výzkumu starších fází jazyka na zřeteli.