Uplynula už více než tři staletí od doby, kdy vážený univerzitní děkan, výzkumník a lékař Šimon Alois Tudecius de Monte Galea (asi 1633–1700) vzal do ruky brk a svěřil papíru na bezmála šedesáti stranách dobrodružné příhody z časů svého mládí. Útlý sešit, původně určený pro zápis stanov Lékařské fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity, ozvláštnil text, který mezi ostatními zápisy výrazně vyčníval. Tudecius v něm vzpomínal na léta před dokončením studií. Tehdy prožil přes dva roky jako dobrovolník papežské flotily a následně jako hofmistr šlechtice na jeho cestách po Apeninském poloostrově. Čtivý text je stejnou měrou zajímavý jako obtížně zařaditelný a zejména v prostředí bohemik se cestopis s podobným tématem v dané době prakticky neobjevoval. Samotný fakt, že autor pocházející z vnitrozemí popisoval námořní putování exotickým prostředím, je značně ojedinělý. Tudecius ve svém textu poutavě vylíčil řadu různých témat a zážitků. Je třeba připomenout, že se i později během své akademické kariéry Tudecius pohyboval převážně v zemích Koruny české a v německy mluvících oblastech Evropy. Několik skromných administrativních dokumentů Karlo-Ferdinandovy univerzity a odborné dílo lékařské jsou, až na jednu výjimku, jediným zdrojem informací o muži, který patřil na našem území mezi uznávané medicínské kapacity 17. století. Tudecius se dosud nedočkal v oblasti cestopisu proslulosti Kabátníkovy, Harantovy či Prefátovy. Přesto lze bez nadsázky tvrdit, že procestoval větší část Středomoří než všichni tito autoři dohromady, a to doslova od přístavů jižního Španělska až po neklidné, sluncem zalité břehy Dardanel. I proto je tento útlý rukopis významný a pozoruhodný. Tudecius v něm mimo jiné zmiňuje, kde a kdy přišel na myšlenku studovat lékařství a vypráví i o svých prvních zkušenostech s některými problémy, jimiž se pak během svých pozdějších výzkumů hlouběji zabýval. Tudeciův text je, podobně jako dobrodružný román, plný napětí a nebezpečí a nepostrádá ani šťastný konec.