V buddhistickém myšlení měla kauzalita vždy mimořádně důležitý soteriologický význam. S velmi specifickým a sofistikovaným konceptem kauzality přišel indický buddhistický mnich Nágárdžuna (asi 2. – 3. stol. n. l.), jeden z vůbec nejdůležitějších a nejvlivnějších filosofů v celé Asii. Prázdnota (śunyata) všech jsoucen, hlavní téma Nágárdžunova myšlenkového projektu, je velmi úzce spjata s kauzalitou, která je naprosto nezbytná pro naše chápání světa i života. Text obsahuje první český překlad a komentář 1. a 20. kapitoly jeho klíčového textu Kořenné pojednání o střední cestě (Mulamadhyamakakarika), které se týkají zkoumání kauzality. Nágárdžuna analýza se pokouší odhalit antinomickou a logicky rozpornou povahu teorie kauzality, která operuje se jsoucny, jež jsou obdařena neměnnou, samo-sebou jsoucí podstatou neboli vnitřní přirozeností (svabhava). Nágárdžuna dochází k tomu, že žádné inherentní kauzální spojení mezi takovými jsoucny existovat nemůže. Kauzalita proto vposled není objektivním vztahem či metafyzickou silou spojující jsoucna, nýbrž vztahem konceptuálně vytvořeným, jenž by nemohl existovat bez naší konceptualizující mysli. Avšak i když kauzalita není žádným „cementem“ universa či fyzikální silou, přesto pro Nágárdžunu konvenčně existuje jako pragmatický pojmový konstrukt, jenž je základem pro naši každodenní praxi.