Jaroslav Krejčí (1892–1956) – ústavní právník, soudce, politik, ale též manžel, otec a společenský muž, jehož život byl osudově spojen s těžkým obdobím německé okupace.

Původně teoreticky zaměřený Krejčí se zajímal o politiku a již jako student patřil k Masarykovým podporovatelům. Dal se do služeb Československé republiky, nejprve v moravské zemské správě a s nástupem moravského zemského prezidenta Jana Černého do funkce předsedy vlády přešel do Prahy. Zde působil v předsednictvu vlády a jako tajemník Ústavního soudu. V roce 1938 se stává předsedou Ústavního soudu a ministrem spravedlnosti ve vládě Rudolfa Berana. Ministrem zůstává i ve vládě Aloise Eliáše. Po jeho zatčení se ujímá řízení vlády a v lednu 1942 je jmenován předsedou protektorátní vlády.

Po válce byl Jaroslav Krejčí za spolupráci s Němci odsouzen k 25 letům vězení. Zemřel v roce 1956 ve výkonu trestu.

Autor pomocí dobových záznamů a výpovědí sestavuje obraz ambiciózního profesionála, který se na politickém výsluní ocitnul v době, kdy žádné rozhodnutí nebylo lehké a každý den mohl být posledním.