Když jsem se rozhodoval, čím budu, měl jsem o své budoucnosti často spory s my´m tatou, nebo, jak bychom byli by´vali tehdy v Brně řekli, s my´m tatem. Ale pak jsem se mu v duchu omluvil, ponevadž jsem pochopil, že to se mnou myslel jen dobře. Apak jsem napsal povídky Tata ajeho syn. S maminkou jsem se nikdy nepřel, ta stála za mnou. Moje žena Petra mi vždycky říkala, proč taky nenapíšu něco o mamince. Jenže já jsem si myslel, že nemám, o čem bych psal, poněvadž zemřela brzo, ješte jsem ani neměl po maturitě. Ale jak šel čas, chyběla mi maminka pořád stejně a pořád se mi vynořovaly nějaké vzpomínky a nedaly se zaplašit. Tak jsem se nakonec rozhodl, že o ní taky musím napsat a při tom psaní jsem zjistil, že je toho víc, než jsem myslel, i když jsem si přitom hodně vymy´šlel. A tak je tedy knížka na světe a moje milovaná maminka v ní ožívá, žije. A já na ni nikdy nezapomenu! Arnošt Goldflam, 2020