Na dvě stě stranách glos, postřehů a vzpomínek na to, jak šel čas, tvůrčí i osobní, se smyslem pro detail, atmosféru i umění říci něco mezi řádky, se Eva Frantinová snaží rozdělit se se čtenářskou veřejností o své leckdy i intimní zážitky a postřehy, včetně muzicírování. Při své literární zpovědi nezapře básnířku, jejíž verše čte již druhá generace.