Nela Bártová sedí jako štěnice na zdi a poslouchá songy, milence i debily, sbírá cesty i autentické promluvy, loví poznámky, fráze, urážky, místa i lidi a hněte z nich granáty, které v rauši háže na stránku dřív, než stačí vybuchnout. Její básně jsou panoptickou jízdou plnou svébytného, extatického jazyka. Afekt střídá koncept, slova se štěpí a zase slučují. Při opatrném průchodu házelištěm hrozí nebezpečí úrazu, lyrická mluvčí jede na plný koule a všímá si změn v ostatních i v sobě. Jedině tak se z toho všeho může vrátit zpět, střízlivá jak dělo.