Gospodinovovu Fyziku smutku je možné zařadit k již etablovaným postmoderním románům. Ovšem kromě intelektuální hry, jež se projevuje například v mnohavrstevnatých odkazech na antickou mytologii či bulharské reálie, vykazuje také prvky lyrické prózy. Sice i v tomto případě Gospodinov tematizuje žánr románu a jeho hranice či principy, ale současně se snaží rehabilitovat klasické vyprávění. Mezi tyto snahy by se dala řadit i jedna z hlavních linií románu, jež nejen rekonstruuje mýtus o Mínótaurovi, ale zároveň se ho snaží nově nahlédnout a přehodnotit. Fyziku smutku je možné číst jako zprávu o složité románové kompozici a jejích stavebních principech, ale zároveň je možné v ní sledovat napínavé příběhy jednotlivých vypravěčů, jejichž osudy se proplétají napříč prostorem i časem.