Léto roku tisícího devítistého patnáctého; druhé léto války, zvané Velká. Na francouzsko-belgickém pomezí statisíce mladých mužů, Francouzů, Britů i Němců, den co den na vlastní kůži poznávají bídu života v zákopech a umírání v „zemi nikoho"; okolo britských ostrovů krouží německé ponorky jako hladoví chrti. Dokonce i Itálie již pozvedla meč a pomocí děl a kulometů se pře s Rakouskem-Uherskem o panství nad alpskými skalami... Dobrodruha Frantu Frantu válka neláká; své si v tomto sporu odbojoval dávno předtím, než oficiálně vypukl, a rozhodně nemá v úmyslu nechat se zabít pro nic za nic, jen jako bezvýznamná figurka v něčí hloupé hře. Po odchodu z Libye mu zůstalo dost peněz, aby mohl několik měsíců bezstarostně žít, a prozatím nechce nic víc, než si - poprvé po mnoha letech - užívat dovolenou. Hodně dlouhou dovolenou, pokud možno. Jenomže je tím, kým je. A přítomnost je vždycky poznamenána minulostí, ať už to tušíme, anebo ne. český text