Kniha představuje poprvé v ucelené podobě vývoj nejvýznamnějších humanitních oborů na Německé univerzitě v Praze v období první republiky a za německé okupace. Na základě archivních materiálů, odborné literatury a interpretace dobových textů historiků, germanistů a slavistů působících na univerzitě zkoumá autor dějiny těchto oborů v kontextu vědeckého, politického a kulturního vývoje českých zemí v první polovině dvacátého století i v rámci vývoje této vrcholné vědecké a kulturní instituce Němců v českých zemích. Kniha se tedy hlásí k široce pojatým dějinám vědy, které si všímají nejenom institucionální a personální stránky vývoje jednotlivých oborů, ale i jejich tematických a metodologických proměn v širších historických souvislostech.
Tyto výzkumy vedou k závěru, že již od poloviny třicátých let nabýval na univerzitě na významu nacionalistický a nedemokratický model vědy a jejích širších společenských úkolů, zatímco slavistika, která byla zaměřena na česko-německou spolupráci a reprezentovala spíše otevřené pojetí sudetoněmectví, se dostávala do stále větší defenzivy. Vývoj po září 1938, respektive po březnu 1939, kdy se Německá univerzita v Praze stala součástí říšskoněmeckého vysokoškolského systému, byl tak v nemalé míře předznamenán již v předchozích letech. Právě období let 1938-1945 je věnována druhá část knihy, zkoumající především otázku institucionálních, personálních i tematických a metodologických kontinuit a diskontintinuit v jednotlivých oborech.