Budu vyprávět o chalupě v bukovém lese, na břehu řeky stojící o samotě. Kolem ní se časem nachumlala maličká osada dalších chalup a chaloupek. Dnes je z osady vesnička s poštou a kostelíkem kde všude daleko a pán bůh vysoko. Chalupa přetrvala mnohé věky. Generace jedné rodiny se v ní střídaly, rodily se a umíraly a každá na ni zanechala svoji stopu. Tu něco opravili, tu něco vyměnili, ale chalupa tu stála tak, jak za dědů a pradědů stávala. Život se v ní odvíjel svým tempem, bez ohledu na vichry zjitřeného času.
Budu vyprávět o dobách dávno minulých kdy řeka Labe ještě protékala nespoutanou, širou krajinou. Jen tu a tam lidé řečiště mírně upravili a odvážně se pouštěli se svými pramicemi a prámy na tekoucí vodu. Všichni tito udatové, kteří se pouštěli do křížku s řekou a jejími rozmary, od Litoměřic až po její ústí do moře, mluvili německy. Nebyla to však němčina tak jak ji známe dnes. Sasák se z Hamburákem jen těžko domluvil a Böhmerák se s ním nedomluvil vůbec.
Jen ti udatové se domluvili všude po celé délce toku řeky. I oni však měli některé výrazy, kterým rozuměli jen oni sami. Některé z nich ve svém povídání ponechávám, protože se tam hodí a protože tam patří. Ale používám je tak jak je ti dávní šifři používali a jak jsem je slýchal od jejich synů a vnuků v dobách kdy jsem se sám teprve učil chodit po palubách lodí...
Vyprávění zakončím vzpomínkou „Odkud přišla Anna,“ lodní kuchařka na parnících „Mělník“ a „Lovosice“ a posléze na motorových remorkérech „Blaník“ a „Beskydy.“ Tam všude ulehčovala posádkám jejich těžkou práci a zejména celé plejádě plavčíků usnadnila jejich první kroky do samostatného života bez máminých dobrot. Dlouho na ni vzpomínali a vzpomínají. Byla dobrou ženou svému kormidelníkovi, doprovázela jej z lodi na loď tam kde ho bylo potřeba. Proto do mých vzpomínek na starou plavbu a na stránky této knihy patří.