Úvahy trapistického mnicha o světle, skrývajícím se v temnotách těžkých životních situací, které každý z nás prožívá: „...člověka svírá temnota, když tu noc náhle ,zjasní‘. Nepřichází světlo, které by ji protrhlo, prozářilo a přimělo ji prchnout, jako když na obzoru nesměle vyjde slunce. Sama noc ,zahalí‘ zdrceného člověka světlem.“ Ztráta životního smyslu, zatmění našich vzájemných vztahů, pokažený vztah k sexualitě a tělu, soumrak stáří a nemoci, samota. Uprostřed každé z těchto nocí je možné objevit lidskou důstojnost, odhodlanost, odvahu a svobodu. Křesťanský život je zapuštěn v tomto paradoxu.

„Ti, kdo byli zraněni až do hloubi duše, si vyčítají právě to, že neměli sílu se vzepřít. Můžeme snad říct, že ji měli a nepoužili? Jsme schopni i s nimi sestoupit do propasti, místo abychom zůstali na jejím okraji? Musíme se učit vidět ve tmě. Po chvíli zvykání je oko schopné rozeznat obrysy ponořené do šera. Druzí prožívají noci, které jsou nám zpočátku cizí. Snaha pochopit, čím trpí, porozumět otázkám, které je trápí, nám umožní učinit s nimi pár krůčků směrem k pravdě a zneškodnit zlo. Neváhej: vstup do tajemství svých vlastních nocí a pak budeš schopen oslovit ty, kteří žijí ve tmě; vstup do temnoty, v níž žijí ti, s nimiž ses setkal, a lépe porozumíš smyslu svých vlastních nocí. Pokud neumíš soucítit, trpící neuslyší, co mu chceš říct. Otevřme sluch křiku těch, kterým jsme ublížili. My? Ano, každý z toho místa, kde se nachází.“

Z francouzského originálu Et la nuit devient lumi?re. La joie du Christ dans les tén?bres de nos vies (Perpignan/Paris, Art?ge 2022) přeložila Tereza Hodinová.