Debata o významu narativů v českém mediální prostoru se shodou nepříznivých okolností stala právě v době řešení projektu specifického výzkumu Prameny a historický narativ na Katedře historie FF UJEP až mrazivě aktuální. Užitečnost této rozpravy spočívá především v posunutí akcentu od obsahu vlastního sdělení k tvůrci a zamýšlené funkci komunikované skutečnosti. Se zřetelem k aplikaci historické metody zvažování výpovědi pramene jako narativu otevírá nový prostor pro kritické posouzení způsobů výstavby takové výpovědi, ale též různých perspektiv, jež jsou jí vlastní. K těmto otázkám předkládaná monografie kolektivu autorů převážně nejmladší generace přistupuje z různých hledisek a při posuzování zkoumané problematiky si všímá rozdílných aspektů. Monografie obsahuje kapitoly zdůrazňující výše uvedené perspektivy pramene či diskursivní prostředky výstavby jeho výpovědi, ale též roli vypravěče a jeho narativních strategií. Chronologický záběr zkoumaných pramenů pokrývá dlouhé období od raného středověku po počátek 21. století, čímž otevírá prostor pro budoucí úžeji vymezený komparativní výzkum. Jednotlivé kapitoly dokazují, že zvolené přístupy mohou přinést cenné výsledky při zkoumání pestré škály svědectví o minulosti, počínaje prameny historiografickými přes mapová díla, odborné i krásné písemnictví až po prameny úřední povahy či prameny hmotné kultury.