Korespondence dvou klíčových osobností naší osvícenské vědy a rané fáze národního obrození je přímým svědectvím utváření národního vědomí a rozvoje vědeckého života v poslední třetině 18. století v českých zemích.
Na pozadí dvou individuálních osudů v ní rezonují některé otázky a problémy celospolečenského charakteru (josefínské reformy, rušení klášterů), dobové učenecké spory, proměny estetických forem – doznívání konceptu historia litteraria a nástup narativních tendencí v díle Františka Faustina Procházky a Josefa Dobrovského a její přirozenou součástí jsou i zprávy všední, běžné, každodenní, tedy takové, které vstupují do každé soukromé učenecké korespondence.